Můj příběh

Jako malá jsem vyrůstala pouze s maminkou. Byla blbá doba a peněz jsme moc neměli. Kolikrát jsem nemohla jet ani na školní výlet a žili jsme velmi skromně.

Mamka mě měla ve velmi brzkém věku a vychovávat dítě samotná, ještě před plnoletostí, s malou podporou a penězi, nebylo vůbec jednoduché. Vyloženě špatně jsme se ale neměly. Mamka vždycky hledala dobrou práci a později jsme měly i pěkná bydlení. Jen se mamka dost trápila, protože jí žádný vztah nevydržel. Postupně jí začaly docházet síly, až se nakonec rozhodla, že si v době, kdy mi bylo šestnáct let, vezme život.

A tím se mi život obrátil vzhůru nohama.

Od té doby jsem převzala veškerou zodpovědnost sama za sebe. Tedy alespoň tak, jak jsem to v šestnácti letech uměla. A šla jsem na to stylem naprostého rebelství. Začala jsem nezřízeně pařit do ranních hodin. Během školy to bývaly středy, pátky a soboty, někdy klidně všechny. Padlo tam spousta alkoholu i různých návykových látek.

Tehdy jsem si to ještě neuvědomovala, ale byl to můj útěk.

Byla jsem dost mimo a dodnes vím, že jsem některým lidem ublížila. Ne úmyslně, ale prostě mi bylo šestnáct, měla jsem z dědictví nějaké peníze a moje úvahy byly zhruba ve stylu: „Tak si všichni trhněte, já si budu dělat, co chci.“

Dneska se tomu dokážu podívat do očí s mnohem větším nadhledem. Naštěstí jsem vždycky měla docela dobrý úsudek, uměla jsem sebereflexi, pro spoustu věcí jsem se dokázala nadchnout a byla jsem i docela chytrá. Jen jsem někdy bývala líná na věci, které mi nedávaly smysl. A to mi, mimochodem, zůstalo dodnes. 😁 Dokážu dát veškerou svou energii tam, kde to pro mě smysl má. Ale nutit mě do něčeho, čemu nevěřím? To je jiná disciplína.

Každopádně jsem dokončila střední školu s maturitou, nastoupila na vysokou, ale ta mě nebavila a začaly docházet peníze. Takže jsem se rozhodla, že půjdu pracovat.

Dělala jsem brigády v soláriu, roznášela letáky a pak jsem zakotvila v gastronomii. Na dobrých šest let. Z poslední práce v restauraci jsem odešla, protože jsem si uvědomovala, že chci víc. Chtěla jsem dobrou a záslužnou práci, peníze na papíře a možnost koupit si vlastní bydlení.

Už tehdy jsem byla dost cílevědomá. Když jsem něco chtěla, prostě jsem si za tím šla a většinou jsem to taky měla. Někdy jsem na to šla trochu na sílu a za podmínek, které mě dostaly do nepříjemných situací. Ale i to mě někam posunulo a něco naučilo.

Nakonec jsem nastoupila do banky a koupila si vlastní bydlení.

V bance se mi dařilo. Byla jsem dobrá v tom, co jsem dělala, a vydržela jsem tam pět let. Končila jsem jako manažerka pobočky, s vlastní fotkou u vchodu do pobočky a s vlastními vizitkami.

A ty vizitky, prosím vás, byly pro mě důležité! 😂 Najednou jsem někdo. Mám to černé na bílém, můžu vizitku komukoliv dát a dokázat, že jsem to někam dotáhla. Byl to splněný sen.

Po nastěhování jsem si byt vybavila a doupravila podle svých potřeb. Mezitím jsem se rozešla se dvěma partnery. Ani ty vztahy mi totiž nikdy moc nešly. Ačkoli jsem vztahový člověk a měla jsem vztah za vztahem, bylo to takové pokus–omyl. A ty vztahy bývaly dost náročné.

Dnes už ale vím, že jsem tehdy dělala to nejlepší, co jsem uměla. A dávno jsem si odpustila.

Měla jsem tedy bydlení, svobodný život, práci, peníze a značkové oblečení, které mi tehdy připadalo důležité. Svou hodnotu jsem dokazovala sobě i ostatním právě prostřednictvím těchto věcí. Potřebovala jsem vidět, že něco znamenám, že jsem něco dokázala a že si můžu dovolit věci, na které dřív nebyly peníze.

Zvenku to možná vypadalo, že mám všechno, co jsem chtěla. A v mnoha ohledech jsem to opravdu měla. Jenže uvnitř mě stále čekalo něco, co jsem potřebovala začít řešit.

Během zaměstnání totiž přišel zlomový okamžik. Ve vztazích mi to nešlo, bývala jsem dost závislá a spoustu věcí jsem si brala osobně. Svým vlastním smutkem jsem někdy manipulovala lidi k obrazu svému. Zpětně na to nejsem pyšná, ale jak říkám, ze všeho se člověk učí a je dobré si to i přiznat, přijmout a jít dál.

V jednu chvíli mi došlo, že se sebou musím něco udělat. A naštěstí jsem měla vždycky štěstí na lidi kolem sebe. Za to jsem dodnes neskutečně vděčná.

Tehdy mi pomohl můj manažer, který mi doporučil moc fajn paní zabývající se kineziologií. Šla jsem do toho, protože mi v tu chvíli bylo vlastně jedno, co přesně zkusím. Věděla jsem hlavně jedno: takhle už dál žít nechci a potřebuju pomoct.

Kineziologie mě nastartovala. Potom jsem od kamarádky slyšela o ayahuasce, o které jsem už něco zaslechla i na internetu. A nakonec jsem během posledních tří let absolvovala tuto ceremonii čtyřikrát.

Otevřeně můžu říct, že mi to změnilo život. Ale o tom třeba zase někdy jindy…

Dnes podnikám a docházím také na klasické psychoterapie. Už spíš proto, že díky nim lépe poznávám sama sebe. A v tuto chvíli můžu říct, že jsem spokojená a šťastná se vším, co v mém životě právě je.

Víte… všichni děláme chyby, padáme a učíme se. Pro mě ale vždycky bylo důležité po každé chybě vstát a jít dál. Začít znovu a znovu. Jít si za svým, chtít od života víc a plnit si sny.

Mám kolem sebe skvělou rodinu a přátele, za které jsem nesmírně vděčná. A užívám si každý moment svého života.

Ne, nejsem sluníčkář. 😁 Jen prostě vidím v životě krásu. V tom, když svítí sluníčko, když mám volno, když je hezký den, když se mi povede uvařit dobré jídlo nebo když začne hrát skvělá písnička, na kterou si doma zatancuju nebo si ji zazpívám v autě. A ano, někdy si v tom autě připadám jako na vlastním koncertě. Naštěstí mě nikdo nehodnotí podle hlasových schopností.

Miluju hudbu a tanec, nové lidi, nové zážitky a nové výzvy.

Prostě žiju pro život. Protože můžu. A protože mě baví. ♡