Kulatiny. 50. narozeniny. Ne, moje ještě ne. 😁
K večeru mi přišla zpráva od babičky. Ano, moje pětasedmdesátiletá babička si se mnou píše přes zprávy a já to miluju! ❤️ Připomněla mi narozeniny, které by slavila moje maminka. Zemřela poměrně mladá.
My jsme tu zůstaly a s babičkou máme obě stejné přání co se života týká. Moje babička vždy říká:
„Umřít nechci, víš, kolik jsem toho ještě nestihla? Co všechno chci vidět v televizi a co ochutnat? Ne, umřít teda nehodlám!“
Mamka má z nás určitě radost. 😂
A tak nám, dvěma ženám, kterým zemřel nejbližší člověk, nezbylo nic jiného než si z toho občas udělat srandu. Já mám srandu ráda. Ehm… černý humor někdy ještě víc.
Jelikož se považuju za člověka, který oslavuje život, hned mě napadlo: Ty jo, padesátiny! To přece oslavíme!
A tak jsem babičce odepsala, že to v pátek oslavíme návštěvou hřbitova a nějakým dobrým dortíkem ve městě. Protože správná oslava si žádá vždy něco dobrého na zub. A babička dortíky má tuze ráda.
Víte, já mám odmalička hřbitov ráda. Je tam totiž hrobové ticho… :D
S babičkou jsme tam chodívaly už od doby, kdy jsem byla malá, a to místo na mě svým způsobem působí hezkým a klidným dojmem. Občas jim i někdy závidím... :D Žádné povinnosti, žádný každodenní shon. Rodina a přátelé jim jednou za čas opráší jejich kamenný „příbytek“ a přinesou čerstvé květiny a zapálí svíčku. Je v tom něco až ceremoniálně hezkého. Takhle to vnímám já.
Když chodím za mamkou, často si tam prostě sednu do trávy a v duchu si s ní povídám. Někdy brečím, někdy necítím vůbec nic. Nic netlačím. Prostě tam jsem tak dlouho, jak je mi samotné příjemné. A vím, že to mamka chápe.
Jsem člověk, který měl odmalička spoustu energie. Vždycky jsem byla dost divoká a toužila po životě, ve kterém je o špetku víc všeho. Víc vášně, víc zábavy, víc nebezpečí, víc zážitků, víc možností.
A dovolím si říct, že přesně takový život žiju. A mám ho opravdu ráda.
Jsem vděčná sama sobě za to, jakým způsobem dokážu život vnímat, i přes to, jak náročné dětství a dospívání jsem měla. Litování ale nemám ráda. Místo toho si raději vyberu zábavu. Neznamená to, že mě nic nebolí nebo že všechno zvládám s úsměvem. Jen nechci, aby těžké věci rozhodovaly o tom, kolik radosti si ještě dovolím zažít.
A právě proto bych tímhle článkem chtěla předat jednu myšlenku.
Nezáleží jen na tom, CO se nám stane. Záleží také na tom, JAK na to v životě zareagujeme.
Každý se snaží, jak nejlépe umí. A naším úkolem je starat se v první řadě sami o sebe. Jak se říká: „Kdo jsem, abych soudil?“
Je fajn nesoudit, protože každý z nás si sem na svět přinesl jiný kalíšek. A nikdy nemůžeme přesně vědět, co se za chováním druhého člověka skrývá.
Co ale můžeme? Podívat se sami na sebe. Učit se přijímat se s láskou, i se svými stíny. A když víme, že někde děláme něco, co bychom dělat nechtěli, dát si možnost nechat si pomoct nebo poradit.
Nemusíme být dokonalí. Nemusíme mít všechno vyřešené. A už vůbec nemusíme čekat, až bude všechno v našem životě ideální, abychom si dovolili být šťastní.
Můžeme se prostě učit žít o něco víc v radosti, lehkosti a lásce.
Protože kdo ví, kolik toho ještě chceme stihnout? Kolik míst vidět, kolik dobrot ochutnat, kolik zážitků prožít a kolik důvodů k smíchu ještě najít?
Já toho mám v plánu pořád hodně. A babička, jak se zdá, taky.
Takže v pátek hřbitov, dortík a oslava života. Protože padesátiny jsou padesátiny. A některé věci se zkrátka musí oslavit! ❤️