Možná patříš k lidem, kteří vždycky umí něco udělat.
Když ti na někom záleží, postaráš se. Zařídíš, pomůžeš, uvaříš, vyřešíš. Když je potřeba zabrat, zabereš. Když se něco pokazí, hledáš cestu, jak to napravit.
Činy jsou pro tebe přirozeným jazykem lásky.
Když někoho miluješ, přece to musí být vidět.
Jenže někdy se člověk tak moc naučí dávat, že ho ani nenapadne položit si otázku, jestli umí také přijímat.
Co když nemusíš být užitečná, abys byla milovaná?
Co když nemusíš mít všechno pod kontrolou, všechno zvládat a být tou, na kterou je vždycky spolehnutí?
Co když si někdo může vážit tvé přítomnosti, i když zrovna nic nezařizuješ, neřešíš ani nezachraňuješ?
Možná je i pro tebe mnohem jednodušší něco udělat než jen tak být.
Čin je konkrétní. Vidíš výsledek. Víš, co jsi dala.
Ale co když vztah není účetnictví, ve kterém si každý den počítáme, kdo přinesl větší hodnotu?
Možná je čas naučit se něco, co jsi dřív příliš nepotřebovala.
Dovolit si přijímat.
Ne jako dluh, který budeš muset jednou splatit. Ne jako závazek, kvůli kterému ztratíš svobodu.
Ale jako něco, co může být příjemné samo o sobě.
A možná jednou zjistíš, že láska nemusí být jen to, co pro druhého uděláš.
Někdy může být také tím, co si dovolíš od druhého přijmout.