Dřív jsem měla potřebu vysvětlovat.
Proč jsem se tak rozhodla. Proč něco cítím. Proč mi něco vadí. Proč jsem něco udělala jinak, než by možná udělal někdo jiný.
Jako bych potřebovala, aby druhý člověk pochopil všechny souvislosti, než si dovolím za svým rozhodnutím skutečně stát.
Jenže lidé se na svět dívají různýma očima.
Mají jiné zkušenosti, jiné potřeby a jiné hranice. A to, co je pro jednoho přirozené, může být pro druhého nepochopitelné.
Dlouho jsem si myslela, že když všechno dostatečně dobře vysvětlím, dokážeme se nakonec pochopit.
Dnes si čím dál víc uvědomuju, že porozumění nemůžu zařídit sama.
Můžu mluvit otevřeně. Můžu naslouchat. Můžu se snažit pochopit druhého člověka, aniž bych se vzdávala sebe.
Ale nemůžu ovlivnit, co si z mých slov odnese.
A možná to ani není moje práce.
Ne každé rozhodnutí potřebuje souhlas okolí. Ne každá hranice musí být pro všechny příjemná. A ne každé nepochopení znamená, že jsem něco udělala špatně.
Chci se učit vysvětlovat proto, abychom si rozuměli.
Ne proto, abych si musela zasloužit právo rozhodovat o vlastním životě.
Protože někdy můžu být laskavá, upřímná a ohleduplná — a přesto se někomu nebude líbit, co jsem si vybrala.
A to ještě neznamená, že jsem si vybrala špatně.